hubnuti, dieta, ketodieta, proteinova dieta
04.10.2024
Co dělat po dietě a jak znovu nepřibrat?
Ještě nikdy to nebylo tak jednoduché a dostupné jako teď. Ketoaktiv je opravdu dostupný pro každého. Přinášíme Vám roky ověřený komplex proteinové diety.
Máte chutě na sladké po skončení diety?
Příčina: Zpravidla velmi komplexní, zahrnující dlouhodobý nedostatek vitamínů ze skupiny B, psychické vlivy i euforizující účinek pražených kakaových bobů, které lze tak bez diskuze řadit mezi návykové látky srovnatelné s praženými kávovými boby (kofein)
Řešení: (od nejpřísnějšího k nejmírnějšímu): Odnaučit se sladké chuti jednou pro vždy (na každý pád se zásadně vyhnout všem formám rychlých cukrů), nesladit vůbec nebo komplexními polysacharidy (třtinový cukr, med, a pod), respektive bylinnými sladidly (stevia rebaudiana), sladit náhradními („umělými“) sladidly, v případě nezbytnosti řešit akutní choutku tyčinkou Ketoaktiv® spíše než Studentskou pečetí, v případě zkratu a porušení režimu nasadit vlastní hříšný organismus zpět na 2. etapu.
Jak znovu nepřibrat aneb Zásady zdravého stravování
Jíst a žít zdravě rozhodně neznamená neurotizovat se počítáním kalorií a lepit si na lednice schémata velikosti stanové plachty vyobrazující jídla, která jíst můžeme a která zase ne.
Jíst a žít zdravě znamená uvědomit si několik důležitých a zcela obecných zákonitostí, pravidel a zásad a ty celoživotně dodržovat:
Metabolický typ
V našich zeměpisných šířkách, bohužel, většina populace odpovídá tzv. střádavým typům metabolismu, které charakterizuje velmi důmyslně vypracovaný systém ukládání přebytečné energie do tuku, podle pravidla: vše, co získám navíc, uložím na horší časy.
Pozitivem je, že střádavé typy přežijí oproti středozemním i delší období hladomoru, nevýhodou však zůstává, že se musí doživotně hlídat, aby nepřibrali. Redukcí tělesné hmotnosti na ideální váhu tak u nich sebekontrola nekončí, nýbrž začíná.
Typy obezity
Především je třeba neustále opakovat, že obezita nemá nic společného s kilogramovou hmotností (podle této logiky by všichni kulturisté byli obézní, neboť svalová tkáň je těžší než tuková). Obezita je definovaná jako „zmnožení tukové tkáně v organismu“. Synonymem slova obezita je otylost.
Jednou vytvořená tuková buňka už v organismu existuje trvale a v období redukce se pouze „vyfoukne“, aby se-podobně jako houba - zase nafoukla v období nadbytku. Jak na tom jsme s tukovou tkání lze zjistit různými způsoby, například měřením obvodu pasu (pátrání po tzv. abdominálním typu obezity, které je nejrizikovější z hlediska vzniku cévních a srdečních komplikací), proměřením na impedanční váze (stanoví nám množství tuku a svalové hmoty v organismu) a dalšími metodami.
Otylost může mít vícero příčin, které je třeba zohlednit a individuálně s nimi pracovat zejména po dosažení redukce. Uveďme si alespoň tři typy s nejvyšším výskytem :
Otylost z nedisciplinovanosti
Jednoznačně nejčastější typ. Pacient je obézní jen a pouze proto, že je nedisciplinovaný, tj. dlouhodobě výrazně porušuje zásady správné životosprávy (málo pohybu, maximum jídla na noc, nevhodná skladba potravy, přemíra alkoholu, atd). Úspěšná redukce a správné pochopení pozadí problémů s hmotností vede u těchto jedinců mnohdy k trvalému vyřešení problému. Klasifikovat tento typ obezity jako „nemoc“ je krajně diskutabilní.
Psychicky podmíněné typy otylosti Někdo vytváří mezi sebe a zevní svět ochranou tukovou vrstvu. Jiný je zase závislý na sladkostech a prožívá u toho libidózní radost, i když za to platí přibývajícími kilogramy. Jakýmsi mezistupněm je pak sklon zajídat deprese a stresy (lékařská diagnóza se jmenuje „přejídání spojené s jinými psychickými poruchami“), zatímco nejhorší podobou psychiatrické onemocnění označované jako „porucha příjmu potravy“ (například mentální bulimie). Zhubnutí je u těchto pacientů možné, i když zpravidla svízelné, a nutnost psychoterapeutické podpory k udržení redukované hmotnosti mnohdy nevyhnutelná, stejně jako trvalý odborný dohled.
Endokrinologicky a medikamentózně podmíněné formy obezity Tvoří jen malé procento, u kterého je třeba svěřit redukci do rukou lékaře. Nejčastěji se setkáváme s pacienty, jejichž obezita souvisí se špatnou funkcí štítné žlázy, u žen s poruchami produkce pohlavního hormonu estrogenu, respektive s pacienty, jejichž obezita je projevem nežádoucího vedlejšího účinku podávaných farmak (psychiatrické léky, antikoncepce, kortikoidy a další).
„Jojo“ efekt a metabolický syndrom
Především je třeba si vyjasnit, co se rozumí souslovím jojo efekt. Zpravidla se ho používá k označení stavu rychlého přibrání hmotnosti po její předchozí redukci. Správně se pak doporučuje, že je potřeba dát organismu dostatečný čas, aby si na novou, sníženou hmotnost “zvykl“ , stejně jako se zcela chybně deklaruje, že vzniká tam, „kde byl úbytek hmotnosti příliš rychlý“. Ve skutečnosti je situace komplikovanější. Rychlost redukce nemá se vznikem jojo efektu nic společného, stejně jako platí, že nejvíce si pacienti škodí, když po dosažení kýžené hmotnosti začnou den ze dne jíst jako před redukcí. Skutečným problémem není ani tak opětovné nabrání kilogramové hmotnosti jako skutečnost, že si v situaci náhlého „nadbytku“ po periodě „krutého nedostatku“ organismus po prodělané dietě přednostně vytvoří další tukové buňky, místo toho, aby si nejprve doplnil ochablou svalovinu, neboť redukci vnímá jako hladomor, který se může kdykoliv opakovat a je třeba mu čelit vytvářením rezervní energetické zásoby-tedy tukové tkáně. Touto cestou se neustále zhoršuje poměr „libové“ tkáně (svalů) k tukové, se všemi neblahými důsledky pro organismus. To jsou pacienti, kteří mají při proměření na impedanční váze ta hrůzostrašná procenta tukové tkáně v organismu, velmi často hrubě přes 40 %.
Skutečným problémem tzv. moderní doby, který má evidentní kauzální souvislost s tím co a jak jíme, je pak metabolický syndrom, jehož součástí je tzv. inzulinová rezistence, při které jde o to, že tkáně lidského organismu vykazují stále nižší citlivost k vlastnímu inzulínu. Představa dnešní medicíny, že jde o „genetickou náchylnost“ je úsměvná a v příkrém rozporu s tím, co její protagonisté sami zhusta tvrdí, když zcela správně deklarují: V léčbě metabolického syndromu je prioritní nefarmakologický přístup, tedy redukce tělesné hmotnosti a nastolení správné životosprávy. To samé platí pro léčbu vysokého cholesterolu farmaky ze skupiny statinů, jejichž nasazení musí vždy a bez výjimky předcházet pokus o prosazení dietních opatření, redukci hmotnosti a zásadní změnu životosprávy.
